S párou na guláš

Pokud očekáváte nějaké kulinářské fígle, pak jste vedle. Kluci ze spolku Loko-motiv nás sice pozvali na svůj mejdan, ale jde o parní lokomotivu, a ta je nejvíc. A ještě patičky od štrůdlu, ty jsou taky vysoko. Jasně, mělo to svůj oficiální název, ale přiznejme si, že šlo hlavně o to, vidět ten báječný funící stroj, plný ohně a páry. Stroje, který když projede kolem vás, země se třese, nebe zmizí v černém dýmu a vy si připadáte jako v pekle. Pak si vytřete saze z očí a ty šmouhy na tvářích, ty vám zůstanou jako důkaz, že jste zažily něco vzrušujícího. Všem Grétám navzdory.

Ten den vyhlásil Šíro sraz na pumpě na půl desátou. To považuji za rozumné, protože ráno se každá minuta počítá. Každá minuta spánku. Na Benzině jsem byl přesně na čas. Nechci se chlubit, ale myslím, že se to stalo už podruhé. Šíro už tam postával a chvíli to vypadalo, že pojedeme ve dvou. Po pár minutách dorazil i Radek s Markem. Pak volal Jarouš, že jsou s Kačkou taky na pumpě, ale omylem na opačném konci města. Domluvili jsme se s nimi, že se sejdeme na parkovišti u vodárny. To je sice na trase, ale v kopci s šestnáctiprocentním stoupáním. To znamená, že poslední dva rychlostní stupně po rozjezdu už nevyužiji. U nějaké dnešní Kawasaki si toho ani nevšimnete, ale u mé třístupňové převodovky to shledávám lehce neuspokojivým. Naštěstí se stihli připojit už pod kopcem, takže to rozjíždím na plný plyn. Hlavu lehce zatáhnu mezi ramena, abych zmenšil aerodynamický odpor. V zatáčce u vodárny začala rychlost klesat. Otáčky motoru zachránil druhý rychlostní stupeň a hlavně, mé modlitby. Zastavit tady, vedle nějaké kněžky lásky, to opravdu nechci. V tomhle kopci dostávají motory vždycky zabrat, což se projeví lehkým zadýmáním. Asi jako na nádraží v dopravní špičce ve století páry. Prostě i ptáci raději přistávají, mouchy padají udušené a olejem impregnované. Prý, pojedeme do Alp. Až tohle uvidí rakouští Zelení, praskne jim žilka.

Na kopci se přece jen vynoříme z modravého dýmu a vše je najednou zalité Sluncem. Mám na mysli Slunce s velkým S, nikoliv stav blaženosti. V Křimově parkujeme stroje u kolejí. Budova nádraží je prodána a oplocena, polovina kolejí vytrhána. Co byste asi tak čekali od státních drah, či komu to patřilo, když zde nadšenci budují železniční muzeum. Mohou být vlastně rádi, že jim zůstala výtopna a pár kolejí. Jak bývá zvykem, řadíme stroje pěkně vedle sebe. V případě pádu jednoho motocyklu sice může dojít k dominovému efektu, ale poslední stroj by se opřel o velouše a ten, jak je známo, nepoškrábe, nýbrž leští.

Chvíli bloumáme mezi vystavenými železničními exponáty. Asi největší čas strávíme odbornými debatami u lokomotivy řady 414, zvané Prachárna. Úctu vzbuzuje už jen rokem svého narození – 1896. To je doba Rakouska – Uherska. Obdivně pokyvujeme nad kvalitou tehdejší ocele, neboť se lokomotiva po takové době ještě nerozpadla. Alespoň ne celá. Samozřejmě obhlédneme i ostatní kousky. Zlí jazykové tvrdí, že jsme stejně hledali jen bufetový vůz, ale to rozhodně není pravda. Nehledali. Jeho polohu jsme určili na první dobrou. Po naší exkurzi bufetového vozu, z čistě odborného zájmu pochopitelně, byl o nějaké to kilo buřtů lehčí. Na zbytek času jsme se přesunuli k ohni. Příjezdu historického vlaku vyčkáváme stylově. Lehce uzení a s mastnou hubou.

Vlak má zpoždění. To by člověk nevěřil, co udělá ve stoupání s lokomotivou mokré listí na kolejích. Jede to jako po másle. Doslova. Kola se otáčí a lokomotiva stojí. Vrásky nám to zrovna nedělá. Buřtů je zatím dostatek a pokud bude potřeba zatlačit, lidí je ve vagonech dost. Někdo asi vážně zatlačil, protože šotouši začínají nervózně pobíhat a v dáli se objeví oblak dýmu. Vlak pomalu vjíždí na nádraží. Mohutný stroj projíždí těsně kolem, za lehkého syčení páry a hučení v komínu. Skoro jako stroj, který žije. Jakmile zastaví, je čas vyrazit k našim motocyklům. Davy se vyvalí z vlaku a zkušenosti velí jasně. První nápor je třeba zachytit a odrazit. Občas má někdo pocit, že když je na veřejné akci, je veřejné úplně všechno.

Všiml jsem si, že největší zájem o staré stroje projevují dvě věkové skupiny. První nadšenci jsou ve věku okolo pěti let. Asi proto, že je zde spousta kožených věcí výborných ke žužlání. Je pro ně také důležité, že se na strojích vyskytuje to černé mazlavé, co tak pěkně drží na rukou a dá se tím malovat po kalhotách, svetru a mamince po sukni. A když si to schováte do kapes, tak i doma po zdi. Druhá skupina začíná někde okolo osmdesátky. Ta zase vzpomíná, jak na nich jezdili a trhali asfalt. A pak to prodali za dvě stovky sousedovi na traktůrek. Teď by z nich byli milionáři. Nakonec se davy rozptýlí a je čas na prohlídku, na pokec s kamarády a se známými, na další lehkou svačinku a nezbytné fotografie do rodinného alba.

Když je toho tak akorát, ozve se píšťala a vlak pokračuje dále do hor, do Vejprt. A protože Slunce stále svítí a teplota je přijatelná, vyrážíme na stopovací jízdu za vlakem. Tedy až na Šíra. Ten musel nejdříve odvézt veloušem rodinku domů. Prý nás pak dožene. Tady by se automobilky mohly učit! Tady vidí, z čeho všeho lze vytvořit rodinný vůz. Musíme ale objektivně přiznat, že trubkový rám je lehce pružný a koženka se také poddá.

První zastávky míjíme. Jakmile se lokomotiva dostala na vrchol hor, nemáme proti ní nejmenší šanci. Přesněji, se svou třiaosmdesátiletou sportkou, nemám šanci. Označení Sport je zde v kopcích spíše jen vzpomínka na její mládí. Ale vytrvalost ještě má, to se musí nechat. Na vlak si počíháme na zastávce Měděnec. Zaparkujeme a je tady. Z vlaku vyskakují příslušníci Československé armády a policie v předválečných uniformách. Podle kreslených obrázků hledají nějaké podvratné živly, co zde v Sudetech provozují nekalou činnost. Fakt hnusný ksichty. Jirka, v policejní uniformě, přiloží obrázek k oknu vagonu a porovnává jej s rozchechtaným obličejem za sklem. Pak se k nám otočí taky s úsměvem: „Tihle jsou skuteční Němci a mají z toho prču“. Vojsko zase naskočí a vlak hned pokračuje dál. A my to valíme za ním.

Další šanci máme v Kovářské. Tady stihneme i nějaké obrázky a natočit odjezd vlaku. Pak už můžeme v klidu dojet na nádraží do Vejprt, protože dál nemáme žádnou šanci vlak dohnat. V Kovářské přijíždíme ke křižovatce a proti nám jede Šírův Velorex. To sebou chlapec hodil. Ukazuji mu, že budu odbočovat vlevo do kopce a odbočuji směr České Hamry. A tady došlo k malému Faux Pas (čti fo pa). Zaprvé se ukázalo, že otočit velouše není zrovna rychlá akce a možná to bude chtít zapracovat na nějakém procvičování obratu přes ručku. A zadruhé, Šíro si asi mého ukazování nevšiml, nebo se domníval, že na něj mávám. Každopádně, to že s námi není, jsme zjistili až ve Vejprtech na nádraží. Víte, že se tam dá dorazit mnoha způsoby? Já už našel třetí trasu, a to jsem se na začátku vždy domníval, že jedu stejně jako minule.

Chvíli jsme vedli debatu, kde ten Šíro asi je, kde a kdo ho viděl naposled, když se ozval typický zvuk jeho prdlavky. Dorazil. Jen se zdál trochu větší než obvykle. „Tak pánové, na tohle se vám můžu vykašlat!“ Něco v tom smyslu, ale nechci vyloženě napsat vysrat. „Ty vole, to nemůžete na tý křižovatce počkat? Já vůbec nevěděl kudy jste jeli!“ Tady mne napadá, že to s tou kouřivostí motorů nebude tak hrozné, když neviděl, ani necítil, oblak dýmu z našich dvoutaktů. To bych vypíchl jako pozitivní bod. „Ty vole, nakonec jsem jel podle cedule Vejprty někde lesem. Fakt jsem se už chtěl na to vykašlat a jet domu. Ani jsem nevěděl, kde je tady nádraží.“ Tohle mne trochu potěšilo, protože zatímco já zapomněl, kudy se na nádraží jede, Šíro úplně zapomněl, že tady na nádraží se mnou už byl. A to je mladší a má tak víc mozkových buněk. Chvíli jsme se ho snažili uklidnit slovy jako, že do Vejprt snad trefí každý nebo, že jsme mysleli, že ta světla za námi patří jemu. Myslím ale, že ho uklidnil až kyblík guláše z polní kuchyně. A ten byl vážně báječný. Tolik kusů masa jsem v guláši ve školní jídelně nikdy neviděl. A všimněte si, že píši kusů, ne kousků.

Cesta domů už byla vyloženě kochací, tak to zkrátím. Z hor jsme sjeli z Horní Halže přes Údolíčko do Perštejna. Pak podél Ohře až k Nechranické přehradě. Úzké klikaté silničky plné nádherných výhledů do údolí, na kopce, na zříceniny, na řeku, moc hezký. Tady mám vždy dilema. Mám jet, nebo zastavit a fotit. Většinou jedu, protože mne to láká k dalším a dalším výhledům a je to taková pohoda. Na každé křižovatce se pochopitelně čekalo. A když přijel Šíro, povídá: „To musíte furt valit? To nemůžete někde zastavit? Tam byl takový pěkný výhled, mohla být společná fotka.“ A to je důvod, proč, když se chci pěkně a v klidu projet, jedu sám. Mohu jet kam chci, kdy chci, jak rychle chci, zastavit kdy chci. Ale jestli si chcete pořádně vychechtat pupek, pak musíte jet s touhle bandou pošuků. A věřte, že rozhodně chcete.

Martin Jiřiště